Nezávislé sdružení divadelníků, hudebníků, autorů a performerů

 

KEPORKAK BLUES

KEPORKAK BLUES

Velryby na tahu, zpívám si s nimi, od úst jdou bubliny. V měřítku 1 : 1 se představí členové divadelní rodiny Šavgoč - Miran a Latimerie. Hydra a hudba - výrobce hluku Tomáš Vtípil.
Fyzické divadlo na pomezí perfomance. Dva herci a jeden muzikant. Tři dramatické postavy.

Iniciační cesta do neznáma.

PREMIÉRA SE USKUTEČNÍ 15.ŘÍJNA 2010 V CLUBWASHI, ul. Stará 27, Brno!

recenze:
,,ŠAVGOČ : Keporkak blues...

...či spíše elektropunk. Poblikávající sál Clubwashe ozvučený ruchy a hluky z instrumentů a hrdla Tomáše Vtípila, po kterém přechází dvojice kameramanů, jimiž snímaný obraz je po průchodu videopultem vzápětí přenášen na plátno zavěšené nad diváky. V levém zadním rohu sálu si se zavařovacími sklenicemi hraje Ona, v pravém předním ve svém doupěti přechází a poskakuje On. Diváci se usadí, zamyslí se nad tím, kam se vlastně mají dívat, ale to už vše dávno začíná - barevný (ale ne barvičkový) videoklip k příběhu o Něm a o Ní, který má stejně jasné kontury, jako obraz z kamer snímajících dění v potemnělém sále promítaný na plátno nad nejisté publikum sedící s otevřenou pusou. A snad i myslí, protože navzdory tomu, že příběh je tu jen a pouze naznačen, nikoli zahrán a dohrán, pocit toho, že se tu skutečně děje něco víc, než jen audiovizuální exhibice podivných nápadů, hudby a světel, tu je. Tím spíš, že ve chvílích, kdy na divadelní příběhy zvyklý divák čeká nějaký zvrat, čeká že se bude něco dít, protože všechno začíná být snad až příliš zacyklené, v tu chvíli zvrat skutečně přijde. Pochopitelně nepřinese rozřešení příběhu, nevystupňuje napětí – na to se tady tak nějak nehraje. Příběh není dostatečně ujetý pro formu, kterou se tvůrci rozhodli využít. Přesněji - příběh byl formou ujet. Protože to, co přijde, už s ním nesouvisí ani za mák; to, co přijde ve chvíli, kdy se postavy konečně rozhoupou a opustí svou židli, stůl, zavařovací sklenice, aby snad konečně nechali své žití a motivace stéci až k divákům, tyto snahy zastaví. Najednou jsme totiž na zkoušce, kde se opět řeší jen nápady, herecké kreace, momentální situace. Prostor pro fantazii diváka zůstává zachován. Prostor pro pochybnosti nad tím, zda to všechno nebyl tak trochu únik z prázdna či spíše z polapení formálním exhibicionismem, zůstává rovněž otevřen. Ale tohle riziko je pochopitelné a bojovat s ním by mohlo značně zacuchat spirálovitou linku představení, jeho „děje“. Linkou, která nás nevede do cíle, a pokud, rozhodně nespěchá. Stále se vrací skoro až do míst, kde už jednou, dvakrát, pětkrát byla, stále se vrací nově. Nudit nezačne navzdory vývojové „skorostagnaci“. Díky hudbě, nejistotě, množství nápadů a podnětů přicházejících ze všech stran. Živé, zábavné, těžko uchopitelné. Autorsky drzé a také riskantní – protože touto podivnou mozaikou může zacuchat i ztráta pouhých pár kamínků či snaha o větší čitelnost. Ale když se zadaří... a zadařilo se."

autor: Josef Fišer
absolvent Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky DIFA JAMU